|
picture gallery |
Děti nociDĚTI NOCI
Režie: Michaela Pavlátová Už při pohledu na plakát zvoucí diváky na film Děti noci se ve mně cosi pohnulo. Nevím proč, ale na tento film Míši Pavlátové jsem se začínal těšit jako malé děcko. Těšil jsem se dokonce i na Jirku Mádla, protože jsem věřil, že tenhle film pro něho bude příležitost dokázat filmovým divákům, že není jen nadržený teenager na sněhu či v řece. Přiznám se, že pouze Martha Issová mě trošku děsila, ale to jen do prvních minut filmu. Potom jsem se totiž nadobro ztratil v nočních uličkách pražského Karlína. Společně s Ofkou a Ubrem. Film je postaven na naprosto jednoduchém příběhu. Ofka (Martha Issová) zjišťuje, že její přítel Míra (vynikající Jan Dolanský) začal střílet na dvě branky a začal si s její kamarádkou Martinou (Kristýna Nováková). Kdo tohle v životě alespoň jednou nezažil, podezíral bych ho, že snad není ani z této planety.
Ofka se náhle ocitá v krajině prázdnoty a tmy. Ztrácí pevnou zem pod nohama a drží se toho posledního co má, stereotypní práce v nonstop prodejně. Ofka kolem sebe staví neviditelnou ale čitelnou barieru, uzavírá se do sebe a ztrácí se do vlastního světa vzpomínek poskládaného z obrázků a fotek. Tuto obranou vrstvu, kterou se Ofka obaluje se snaží marně prorazit podivín Ubr (Jiří Mádl), který Ofku miluje. Ubr je takový „hodný“ pomatenec, který do tohohle světa plného sebestředných hajzlíků a frajerů nezapadá. Ale má také svůj vlastní svět a je v něm zdá se spokojený a především je v něm sám sebou. Což se o většině lidí říct nedá. A co je na tom, že si občas něco vytáhne z popelnice. Vždyť je tam spousta zajímavých věcí. Ofka však z jeho nehasnoucího zájmu o její bezpečí a štěstí příliš nadšená není. Vznikají tak často trapné situace a emotivní konflikty a Ubr se marně snaží Ofku vytáhnout z její letargie.
Film je skutečně okouzlující sondou do prostého života lidí, kteří jsou tak obyčejní až jsou vzácní. Při sledování filmu Děti noci jsem se na okamžik stal jedním z nich a uvědomil jsem si, kolikrát se sám procházím nočním městem bez cíle a vzpomínám na to co bylo a myslím s obavou na to co bude a vnímám strach z toho, že se možná nic nezmění. A tak se snažím vyrovnat s tím co je. Přesně tak jako Ofka. Těšil jsem se až napíšu recenzi na tenhle podle mého po strašně dlouhé době výjimečný český film. Ale teď když sedím u svého psacího instrumentu, uvědomuji si, že popisovat tento kouzelný film je stejně nesnadné, jako se snažit popsat expresivní obraz. Je to jako se snažit vyjádřit to co člověk cítí, když stojí sám v opuštěné noční ulici, od úst mu stoupá horký dech a nedaleko štěká pes. Přesně takhle těžké je popsat film Děti noci.
Je to především pocitový film, musíte se ho dotknout. Musíte ho ochutnat a ponořit se. Potom pocítíte poklepání na ramena a při ohlédnutí tam bude stát Obr v otřepané čepici se slovy, „zrovna jsem ji našel“. Není problém si skočit do nonstopu pro krabičku cigaret, Ofka bude mít otevřeno celou noc. A potom se můžete procházet nočním Karlínem s myšlenkou, „stane se něco, abych se zase mohl smát?“ Jsem filmem nadšený a je to určitě z recenze znát. Bylo to pro mě takové příjemné pozvání mezi lidi, co vědí, že život není peříčko. Ale že se někdy stačí rozhlédnout a najdeme zase malý kousek kouzla, které nám pomůže přežít další dlouhou a studenou noc. A to, že nemáme pokaždé někoho k objetí, neznamená, že někde někdo nečeká na okamžik setkání. Někdy může pomoct i maličkost. Vždyť život není nic jiného než nekonečný řetězec maličkostí, které se skládají a rozkládají do jednoho nepochopitelného celku zvaného život. Míša Pavlátová řekla v rozhovoru k filmu, "Doufám, že film vzbudí sympatie diváků. Diváků zklidněných, citlivých, vnímajících, ty ostatní možná film mine." Já mohu říct, že si mě film získal a doufám, že si nebude muset hledat své diváky, ale že si diváci najdou jeho. Přijde mi to vůči tomuto filmu nějak patřičnější, protože Děti noci se nikam nehrnou, čekají v uličkách Karlínu na ostatní noční tuláky. A je to příjemné toulání.
Určitě se na film podívám nejméně ještě jednou, protože když vedle vás sedí idiot, který srká kávu, žvejka žvýkačku a potom si prstem vrže o prázdný kelímek, nemáte daleko ke spáchání vraždy. Proklínám na press projekcích občerstvení a nevychovanost mnoha kolegů novinářů. Když už si chcete dát chlebíček, kafe a nebo opečené prase, nelezte s tím do kinosálu. Po pěti minutách psychického nátlaku jsem si přesedl do první řady a tak jsem koukal na film z tak nepraktického úhlu, že kdyby skutečně nešlo o tak skvělý film, asi by to moje dojmy pohřbilo.
Rád bych tedy tentokrát poděkoval nejen distribuční společnosti Bontonfilm za spolupráci, ale také režisérce Míše Pavlátové a hercům. Je to skvělé.
Autor nebo zdroj obsahu této stránky: Jan Krumphanzl
Tuto stránku vytváří a aktualizuje: Jan Krumphanzl Poslední aktualizace: 12.09. 2008
[ filmové recenze ]
|
