|
|
Reportáž - Paříž
REPORTÁŽ - PAŘÍŽ
Rozhodl jsem se požádat moji múzu o napsání reportáže z dovolené v Paříži. Přiznávám, že jde o poněkud odvážné přání, protože múza Alice je skutečně kousavé a nemírumilovné zvířátko, takže celou reportáž berte s trochou nadhledu……..ale nechal jsem její reportáž v původní podobě a jen doplnil pár informací, které jsem považoval za vhodné.
Alice v parku na Place Denfert Rochereau - 2004
ALICE
Už samotný fakt, že se nám podařilo vypravit na společnou dovolenou, se dá považovat za malý zázrak. Jen samotná představa čtyř dní strávených v neustálém kontaktu, navíc v cizím prostředí, byla sama o sobě hrozivá. Byla to vlastně sázka do loterie, kde existovaly dvě možné varianty: buď se vzájemně pozabíjíme, nebo si dovolenou užijeme. Naštěstí vše dobře dopadlo a mohli jsme se přiklonit k druhé variantě.
Ale nebyli bychom to my, aby nenastala alespoň jedna drobná komplikace. Vím o sobě, že svojí přítomností přináším zkázu všem technickým vymoženostem (jako jsou počítače či mobilní telefony), tak i motorovým vozidlům (poruchy autobusu jsou mojí specialitou). Tentokrát jsem způsobila pouze neprostupnou dopravní zácpu na silnici směrem na Zličín, odkud v 17:00 odjížděl náš autobus do Francie. To by samo o sobě nebylo nic hrozného, kdyby ve zmíněné zácpě nezůstal trčet můj drahý spolucestující J.K. s ohromným zavazadlem plným nezbytného vybavení na cestu. Jen náhoda zapříčinila, že neodjel do Paříže jen tak nalehko pouze s pasem a peněženkou.
Jakmile se tato nemilá příhoda vyřešila a začali jsme se pozvolna uklidňovat, čekal nás další mírný šok v podobě paní průvodkyně. Tato korpulentní žena, která svým zjevem připomínala loutku Máničky, z divadla Spejbla a Hurvínka, mě automaticky považovala za paní Krumphanzlovou, což bych jí ještě dokázala odpustit, ale její nedostatečné vyjadřovací schopnosti se již odpustit nedaly. Člověk, jehož zaměstnání je založeno na kontaktu s lidmi, by se podle mého neměl zadrhávat za každým třetím slovem a v pauzách prokládaných citoslovci "um, ááá…" hledat vhodné výrazy. Její projev byl na úrovni cizince, který se učí česky. Poslouchejte to celou cestu do Paříže a budete blízko záchvatu nepříčetnosti.
Cesta autobusem v nás rozdmýchala veškeré neduhy našich stárnoucích tělesných schránek: bolest v zádech, bolest kolen a jiné drobné bolístky, k tomu se ještě připojila téměř probdělá noc, takže jsme v Paříži vystoupili celí rozlámaní a unavení. Nicméně očekávání následujících událostí nám dodalo trochu energie, co nejdříve jsme opustili skupinu a vydali se vstříc kulturním zážitkům.
Hned v úvodu dne při malé svačině na lavičce nám dala Paříž svým osobitým způsobem najevo, co si o nás - ubohých českých turistech - myslí, a to v podobě škodolibé vlaštovky, která zamířila dávku svých exkrementů přímo na Mistrovu hlavu. No budiž, hovno jsme odstranili a šli jsme do muzea. (MUSÉE PICASSO).
KRUMPHANZL
(MUSÉE PICASSO)
Cesta k Picassovi napříč čtvrtí Marais je v doprovodu vlaštovek a jejich zeleně fosforeskujících exkrementů skutečnou lahůdkou. Jedinečná sbírka obrazů ze všech údobí Picassovi tvorby, plastiky, koláže a kresby jsou soustředěny v překrásném městském paláci, který celý projít, je skutečně náročným úkolem. Ale přirozeně také příjemným kulturním zážitkem.
Jan Krumphanzl v Musée Picasso - 2004
ALICE
Tím byla odstartována honitba za památkami přerušovaná jen občasnou, leč neméně zajímavou, přestávkou v parčíku. Místní parky byly pečlivě udržované, někdy až přeslazeně malebné a v každém z nich posedávala alespoň jedna psychicky vyšinutá dáma. Ty byly zřejmě součástí místního folklóru, neboť si jich kromě nás nikdo nevšímal, lidé je nejspíš považovali za nezbytnou součást každého odpočinkového prostranství. Nebo zde možná sloužily jako dobře maskovaná ochranka, kdo ví.
Mojí malou úchylkou provázející pobyt v Paříži se stalo krmení vrabců. Tamní vrabci si brzy zvykli na pravidelné příděly čerstvého sýra a jistě mě dodnes marně hledají po parcích. Náš pohyb po městě měl tedy zhruba následující koncepci: muzeum-vrabec-kostel-vrabec-hřbitov-vrabec atd. Tyto trasy jsme absolvovali většinou pěšky, takže naše opuchlá chodidla začínala pomalu protestovat, zatímco naše smysly umdlévaly pod náporem uměleckých děl.
KRUMPHANZL
Pokusím se zde napsat alespoň některé muzea, která jsme navštívili a pokusím se je ohodnotit pro případné návštěvníky Paříže.
Jan Krumphanzl v Musée National Auguste Rodin - 2004
MUSÉE PICASO ***
MAISON DE BALZAC **
MUSÉE DELACROIX **
CENTRE GEORGES POMPIDOU ***
MUSÉE NATIONAL AUGUSTE RODIN ****
MUSÉE D´ORSAY ***
Jan Krumphanzl v Centre Georges Pompidou - 2004
ALICE
Ani klimatické podmínky nám zrovna nepřály. Nebylo to ani tak způsobeno momentálním počasím v Paříži, to jsem si jen z Prahy přivezla svoji soukromou "fujavičku", která se rozhodla sdílet se mnou veškeré zážitky a po celou dobu mi nahlížela přes rameno. Jejím přičiněním kolem nás také neustále cirkuloval všudypřítomný specifický zápach, který se dá přirovnat snad jen k odéru haldy tlejících chobotnic. Bylo to zapříčiněno spíše svérázným ne zrovna civilizovaným systémem kanalizace a pořádkumilovnost zdejších obyvatel očividně nebyla jejich silnou vlastností.
Cestou od památky k památce jsme měli možnost pozorovat cvrkot, sledovat strategii pařížských bezdomovců a odhadovat, kolik že různých národností se v Paříži vlastně zabydlelo. Také jsme nahlíželi do obchodů a stánků, v centru to byly hlavně prodejny suvenýrů, jejichž nevkus se hravě vyrovnal zboží v pražské Karlově ulici. Nejpoutavější byly pravděpodobně stánky bukinistů. Které dýchaly zvláštní atmosférou, ačkoli by v nich cizinec jen ztěží našel něco, co by stálo za koupi. Co se jazykové bariéry týče, byl nejmilejším zážitkem asi výstup na Eiffelovu věž, kde jsem v davu zaslechla: "Mami, mně se chce čůrat", tedy slova, která v šumu cizojazyčného brebentění opravdu potěší.
Eiffelova věž………co dodat?
Oblíbenou pouliční atrakcí bylo vystoupení podivného fakíra na volném prostranství před Centre Georges Pompidou, kde se vždy tísnil zástup dychtivého obecenstva. Tento muž mě svou trapností často uváděl až v úžas a již na první pohled ve mně vzbudil značné nesympatie. Proto mně velmi rozladilo, že když jsem kolem něj procházela, on si mně nejen všiml, ale začal na mě dokonce mávat a pokřikovat. To jsem považovala za vrchol drzosti a můj prostředníček se vymrštil dříve, než jsem si to stačila rozmyslet. Ve tváři onoho fakíra se v jediné vteřině vystřídalo tisíc výrazů (evidentně na něco takového nebyl zvyklý), začal se rozpačitě ošívat a hledat podporu u publika, to mi však namísto toho hlasitě zatleskalo, což byla jen další rána pro jeho suverenitu. Tady vidíte, jak snadno a nechtěně se člověk může stát středem pozornosti.
Již jsem se zmínila o návštěvě pařížských hřbitovů. Jako jediní členové výpravy jsme hřbitovům věnovali nemalou pozornost, která však každopádně stála za to.
Jan Krumphanzl u hrobu Charlese Baudelaira na hřbitově Montparnasse - 2004
Rozlehlé hřbitovy plné starých náhrobků a hrobů slavných osobností byly velmi příjemným zpestřením programu. Mezi hrobkami se zde stylově procházely černé kočky a z korun stromů jako strážci posledního odpočinku shlíželi obří havrani. Také jsme obdivovali milý zvyk Pařížanů přinášet svým oblíbeným osobnostem na hroby drobné dárky a dopisy, které se pozvolna rozpouštěly na zmoklých deskách.
KRUMPHANZL
Rád bych doporučil opět několik nejúžasnějších pařížských hřbitovů.
CIMETIÉRE DE MONTMARTRE
(Hector Berlioz, Jasques Offenbach, Degas, Stendhal, Zola)
CIMETIÉRE DE MONTPARNASSE
(Charles Baudelair, Guy de Maupassant, Constantin Brancusi, Giséle Freund)
CIMETIÉRE DU PÉRE LACHAISE
(dr.Guillotin, Moliére, La Fontaine, Balzac, Marcel Proust, Jim Morrison, Oscar Wilde, Edith Piaf)
ALICE
Abychom poznali Paříž také z jiné stránky, vypravili jsme se do KATA baru - vyhlášeného gotického klubu s galerií, který jsme prozatím znali jen z internetu. (Mimochodem v prostorách KATA baru má v plánu vystavovat v budoucnu také sám mistr Jan Krumphanzl). Fotografie tohoto podniku vypadaly poměrně velkolepě, KATA bar působil prostorným a moderním dojmem, ale k našemu překvapení byla realita naprosto opačná. Byl to v podstatě malý špinavý pajzl, umístěný ve sklepních prostorách, s velmi těžkým ovzduším a odpornými toaletami. Na baru se povalovalo pár opilců a k večeru se začaly slézat gotické postavičky. Navzdory těmto okolnostem na nás tento prostor působil nesmírně sympaticky. (To mají čuňátka ráda!)
Alice a Jan Krumphanzl v KATA baru - 2004
KRUMPHANZL
Mimochodem jsme v KATA baru měli schůzku s kamarádkou Ropuchou. Která byla náhodou ve stejném termínu v Paříži se svoji "úžasnou" tetičkou.
Ropucha a Alice v KATA baru - 2004
ALICE
Večer vždy následovalo opětovné připojení ke skupině a společná cesta do hotelu. Systém "ráno se vypařit a večer se objevit" byl v zájmu našeho psychického zdraví jediný možný způsob, jak v klidu strávit den, neboť každá minuta s paní průvodkyní "Máničkou" by nám ubrala nejméně den života. Navíc všichni účastníci zájezdu byli veskrze pozitivní lidé dychtící po nových vědomostech, pro které je každý prd báječný nebo bezvadný. Jako hejno hus nadšeně pronásledovali průvodkyni a s vědoucím pokyvováním hltali každé její slůvko (přicházející v nepravidelných intervalech). To bylo pro naše nenávistné povahy přeci jen příliš, museli jsme se skrývat.
Jediná společná akce, na niž jsme se nechali zlákat, byla noční projížďka lodí po Seině, což byl zážitek (hlavně ze sociálního hlediska) poměrně zajímavý. Jádro celé projížďky totiž netkví v pozorování památek na nábřeží, nýbrž v tom, že horečně máváte na lidi, kteří stojí na mostě či na břehu, oni zase mávají na vás a vy z toho máte dobrý pocit. Další podstatnou činností jsou hlasité projevy ve chvíli, kdy loď projíždí pod mostem, a vy posloucháte ozvěnu. Tuto soutěž jednoznačně vyhrál muž zřejmě italské národnosti, který se pod každým mostem radostně zvednul ze sedačky, zakřičel jako tur a rozverně při tom rozhazoval rukama. Zmíněných aktivit jsme se jakožto umírnění turisté neúčastnili, nicméně pozorovat rozvášněné okolí bylo více než poučné. Když už byla řeč o Seině, nesmírně mne fascinovalo její podivné petrolejové zbarvení, které jsem si zařadila mezi své soukromé symboly Paříže.
Jan Krumphanzl před Moulin-Rouge - 2004
Co se týče ubytování, hotelový pokoj byl malý zaprděný kamrlík, jehož nedostatky však zcela vyvažovala obrovská vana, kde jsme po večerech trávili velmi příjemné chvilky před tím, než jsme vyčerpáním padli do postele. Na jakékoli erotické hrátky jsme neměli dostatek energie, stejně jsme většinou usnuli dříve, než se myšlenka na sex stačila vůbec dostavit. Ačkoli jsme si nepřáli, aby personál denně uklízel náš zaneřáděný pokoj, což jsme se snažili naznačit cedulkou NERUŠIT na dveřích, bylo tak k naší nelibosti učiněno. Naštěstí jsme na podlaze nenašli mrtvou pokojskou, ale stejně tak jsme nenašli ani moji zásobu čokolády schovanou ve stole, jež byla nejspíše považována za spropitné. To závisláka na čokoládě jako jsem já nepotěší, proto jsem při odjezdu naaranžovala na podlahu igelitku s plesnivým koláčem a zatuchlými řízky, aby měla paní uklízečka víc práce.
Po čtyřech dnech kulturního maratónu následovala cesta zpátky domů. Byla stejně strašná jako cesta tam, jen s tím rozdílem, že na jejím konci nás tentokrát nečekalo žádné překvapení.
Z mého líčení možná vyznívá mírně negativní postoj k celé dovolené, ale to je způsobeno pouze mým zažitým kousavým způsobem vyjadřování.
Vlastně to bylo úžasný! Jen jsme nestihli prohlídku kanalizace. No, snad příště.
KRUMPHANZL
Musím se přiznat, že kdyby to bylo opravdu takové, jak napsala múza, asi bych se styděl, že jsem ji někam vzal. Myslím, že to byla příjemná (i když poněkud náročná) dovolená. Já ani múza nejsme zrovna velcí sportovci a i pomalá chůze do několika málo schodů nás může stát život. Ale v Paříži se všechna únava nakonec kompenzuje s kulturním prožitkem a pokud máte po ruce dobré víno, teplé čerstvé bagety a vynikající sýr, není nic, co by vám mohlo zkazit náladu. Takže snad zase někdy příště………………
KONEC
Autor nebo zdroj obsahu této stránky: Jan Krumphanzl
Tuto stránku vytváří a aktualizuje: Jan Krumphanzl
Poslední aktualizace: 29.08. 2004
Starší příspěvky < < <
Author
Ani poprvé ,když jsem viděl věci z projektu Její dny, to ve mě nevyvolalo znechucení, spíše uznání toho, že pan Krumphanzl má kuráž vystavit to, co se mu líbí. Na to prostě každej "morál" nemá, tak je schopnej jen odsoudit jeho tvorbu jako výraz anarchie. Směšně, nezdá se Vám? Vy znechucení....Znáte pana Krumphanzla tak důvěrně, že si troufáte tvrdit že jde proti davu jako nějaký puberťák? haha, já se bavím. Pochopím, že některá tato díla u mnohých nevzbuzuje chuť k jídlu, ale snad v každym příspěvku vidim věty typu "chce se zviditelnit". haha, vždyť svoje díla nikomu necpe, vystaví je a kdo chce, ať přijde. Já přišel a líbilo se mi. A za přátele, kteří se tam byli podívat můžu říct to samé. Pane Svobodo, no tak jste mě ujistil, že jsem opravdu z jiné planety, nebo alespoň nejsem člověk a stejně tak několik bytostí, které znám. Všichni tu řeší, jestli jsou mezi námi "Ti odjinud" a Vy jste to vyřešil rázně a jednoduše, klobouk dolu. Hm by mě zajímalo, jestli někdy v životě zjistim přesný význam slova normální, fakt hloupé, jednoduché, povrchní slovo, které vystihuje i takový charakter. Panu Krumphanzlovi i ostatním členům skupiny Umělci s Kladivem přeji mnoho zdaru v budoucnu a již se těším (a nejen já) na přiští výstavu a nová zajímavá díla. Martin Vacek
Darth Raven •
05.04. 2007 - 14:30
<< RE
Reakce na Darth Raven 05.04. 2007 - 14:30
Zdravím.
Děkuji za kultivované reakce. Jsem příjemně překvapen tím, že jsem nebyl „setřen“ o poznání razantněji. Což tuto diskusi činí zajímavou.
Pravděpodobně jsem vůbec nepostřehl, s jakou upřímností autor své dílo udělal. Nejsem si však jist, jestli se dá věřit tvrzení, že autor nechtěl svým dílem šokovat. Pokud ovšem součástí uměleckého stylu není věšení bulíků na nos. Pokud jste skutečně nechtěl šokovat, tak Vám gratuluji, protože se Vám to nevědomky podařilo. I když nevím, jestli slovo šokovat je ten správný výraz.
Pokud se přesto tohoto slova dále přidržím, pak ve skutečnosti každý umělec chce šokovat, každý chce vzbudit emoce, každý chce jitřit smysly. Umělec, který nic takového nechce, asi není umělcem. Jenže jitřit smysly uměleckým dílem není to samé jako „pouze jitřit smysly“. Největší vítězství podle mne je, když umělec rozjitří smysly, aniž při tom vyloví vložku z kalhotek. Já panu Krumphanzlovi neberu jeho sexuální libůstku - jak by to ale vypadalo, kdyby například každý koprofil (nebo jiný „fil“) prezentoval svůj způsob prožívání sexuality jako umění?
Na rozdíl od pana Martina Vacka si nemyslím, že existují hloupá slova, mohou existovat jen hloupé skutečnosti, které příslušnými slovy označujeme. Především jsem se však nikde nesnažil definovat pojem normálnosti. Vůbec si nemyslím, že je někdo z jiné planety - naopak. Celá historie nám ukazuje, že nejkrutější i nejmírumilovnější lidé byli lidmi, že všechno co v životě děláme, je absolutně lidské a vychází z duchovních základů lidství, a že se tedy ve svém životě kloníme buď ke zlu nebo k dobru - podle své svobodné volby. A že tedy přiklánět se k dobru má hluboký smysl.
To co mne irituje, je fakt, že spousta lidí sice vidí hloupost, ale nemá odvahu říci: „To je hloupost!“. Je to jako v pohádce O císařových nových šatech. Lidé nad těmi šaty budou filozofovat, obdivovat se jim, ale nikdo císařovi neřekne, že je nahý, aby nevypadal jako hlupák.
Já chci být „morál“, protože to má smysl - i když vím, že se ve svém životě krutostem ani nemorálnostem, které sám způsobím, nevyhnu. Podstatné je, že se jim chci vyhnout.
Můj názor vychází z mého přesvědčení a chtělo se mi ho prostě vyjádřit. Za prostor, který mi byl na těchto stránkách k tomu poskytnut, děkuji.
Zdravím Vás a přeji Vám mnohem lepší nápady.
Jiří Svoboda
Jiří Svoboda •
06.04. 2007 - 15:43
<< RE
Reakce na biogallery 05.04. 2007 - 13:14
proč neustále mluvíš v množném čísle, honzíku? :) pokročilá schyzofrenie?
petr •
22.04. 2007 - 16:03
<< RE
Reakce na znechucený číslo 2 04.04. 2007 - 17:06
Jiří Svoboda napsal :
Ještě pár takových děl a nebudeme se chodit do galerií dívat na umělecká díla, ale vdechovat infekční atmosféru.
libre píše: Ale pane Svobodo tu již přece vdechujeme , je všude okolo nás ..
libre •
27.04. 2007 - 04:34
<< RE
Reakce na libre 27.04. 2007 - 04:34
Zdravím,
co jste tím chtěl vlastně říci? Že když do té infekční atmosféry ještě něco přidáme, tak se vlastně vůbec nic neděje? Ale to je přece stejné, jako když na černou skládku lidé přihazují další nepořádek se slovy: stejně už je tam bordel...
Zdraví Vás Jiří Svoboda
Jiří Svoboda •
27.04. 2007 - 07:42
<< RE
Příspěvek z podstránky Reportáž - Atelier:
Mno tak jakože přečetla jsem si komenty a musím říct, že Jirka se jen tak nedá :D Je vidět, že rád kritizuje ostatní a myslí si, že jen to co on uznává je DOBRÉ. A teď příjde otázka: Co je dobré? :D jakože mám pocit, že tu se jedná jen o to se bránit, ale nějak se mu to nedaří. Pořád polemizuje o tom samém - šokování. Nevím, jestli jste někdy prožil stavy jako Honza, nevím jestli chápete jeho chování, jeho styl vyjadřování..Dělá a kreslí to, co ho napadne v určitou chvíli, má prostě potřebu nějak vyjádřit svůj stav. To asi každý umělec. A umělec je podle mě ten, kdo své dílo umí vystavit. Je jasné, že se nebude líbit všem, ale hádat se stále o nározech mi příjde dětinské. Stejně jako kritizování lidí, které pořádně neznáme a nevím jaký mají k čemu důvod. Honzu zná poměrně dost lidí - neříkám, že úplně jeho myšlenkové pochody chápou to asi ne, a proto ho jen tak neodsoudi, ale spíše podrží. Prostě nechápu lidi, který přijdou na nějaké stánky, neznají toho člověka a už mají nějaké kecy..nevím asi je to moderni :D
sweet •
01.11. 2007 - 19:29
<< RE
Author
Zdravím!
Skvělé, je tu reakce! Sice se svým příspěvkem nejsem úplně aktuální, ale myslím, že to není až tak podstatné.
Nelze říci, že bych obecně rád kritizoval, zato mne velice baví diskutovat o umění. Což však znamená, že když je co kritizovat, tak i rád kritizuji. Já netrvám na tom, že to co považuji já za dobré, je skutečně dobré. Ale mám právo si to myslet ze dvou důvodů: 1. pokud argumenty proti mému názoru nemají dostatečnou váhu, 2. pokud principy, které uznávám a kterým věřím, fungují a jsou prospěšné. Rád bych též zdůraznil, že pravidla toho, co je dobré, jsem nestvořil já, pouze je respektuji.
Pan Krumphanzl v rozhovoru pro noviny prohlásil, cituji: „Na díle jsem spolupracoval se svojí dřívější přítelkyní a členkou naší skupiny Terezou Vackovou. Mělo poukázat na to, že menstruace je něco normálního a přirozeného.“
Já osobně neznám nikoho, kdo by prohlašoval menstruaci za něco nepřirozeného. Co si mám myslet o „stavech“ pana Krumphanzla, když pak z člověka vypadnou taková „moudra“?
Kromě toho vůbec nepochybuji o talentu a tvořivé síle pana Krumphanzla. Ale pochybuji o prospěšnosti směru jeho tvořivé síly. Já pana Krumphanzla neodsuzuji „jen tak“. Já ho dokonce neodsuzuji vůbec. Na to nemám žádné právo. Ale mám právo vyslovit se kriticky k jeho tvorbě. A tak to dělám. To právo je zde přítomno v podobě tohoto prostoru pro příspěvky a názory. Předpokládám, že fórum na stránkách Biogallery je svobodné a proto nelze očekávat, že zde zazní jen samá chvála. Nikdo snad nechce, aby svět byl jen zelenočerný, že? Já hodnotím pana Krumphanzla, který je virtuálně přítomen na těchto stránkách. Skutečného pana Krumphanzla neznám, takže jestliže je skutečný pan Krumphanzl jiný, než jsou jeho stránky, tak je přece naprosto neosobní vše, co zde píšu. Já sice mohu být považován za „hořkou pilulku“, ale pokud se budeme řídit například slovy Bible, že „člověka neznečišťuje to, co do něj vchází, ale co z něj vychází,“ pak je jasné, že pokud někomu křivdím, pak tato křivda svědčí proti mně. Pokud někomu moje slova „zhořknou v ústech“, pak je ve skutečnosti v oněch ústech hořká pachuť již dávno přítomna.
Pan Krumphanzl se hlásí k filozifii Friedricha W. Nietzscheho. A říká, že jeho teorie o nadčlověku byla nacisty zneužita. Tak si poslechněte přímo Nietzscheho a posuďte, jak byla jeho filozifie „zneužita“.
Pokud najdeme odvahu zbavit Nietzscheho vybroušené a libozvučné formulace jejich „jazykové síly“, získáme myšlenkový základ, který zní bez nadsázky děsivě. Základní výroky jeho filozofie nepředstavují v sobě uzavřený systém a dají se redukovat na následující teze, jak už zjistil jeden z jeho asi nejvýznamnějších badatelů Karl Schlechta.
1. Hodnoty, představy hodnot a ctnosti (jako laskavost nebo láska k bližnímu) jsou holý nesmysl.
2. Svět je vpravdě beze smyslu, je to nesmysl a je nepochopitelný.
3. Žena je méněcenná bytost.
4. Pozitivně hodnocený je pouze „nadčlověk“, který se vyznačuje silou, láskou k válce, bojechtivostí a vůlí k moci. Nadčlověk miluje násilí a je fyzicky a duševně silný. Nietzsche favorizoval „aristorkacii vznešených lidí, kteří mají oběti slabých a otroků klidně akceptovat“.
5. Válka je dobrá, pozitivní a vítaná.
6. Určité „rasy“ jsou nadřazené jiným rasám.
Přečtěte si ho v originálním znění (pochopitelně v překladu z němčiny):
„Křesťanství, z židovského kořenu a pochopitelné jen jako rostlina této země, představuje hnutí proti každé morálce kultivace, rasy, privilegia – je to antiárijské náboženství par excellence: křesťanství, přehodnocení všech árijských hodnot… evangelium chudých, nižších vrstev, celková vzpoura všech utlačených, nuzných, méněcenných, těch, kteří se provinili proti čisté rase…“
Aneb jak praví Dr. Thomas Röder a Volker Kubillus: „Je nesporné, že Nietzsche patří k výrazově nejsilnějším a nejpůsobivějším filozofům dějin. Přesto nám musíte prominout, že se před jeho duchem neskláníme. Nietzsche totiž vytvořil – při přesnějším pohledu – několik nejabsurdnějších a člověkem pohrdajících tezí a tvrzení, které si jen můžeme představit.“
Já dodávám jen: amen.
Uznáváte již nyní, že mám právo se k tomu, co pan Krumphanzl dělá, vyjadřovat kriticky? A že mám pro svou kritiku docela vážné argumenty?
Co je na díle pana Krumphanzla „Její dny“ nejzajímavější? Zcela určitě design menstruačních vložek, který je bezpochyby geniálním vynálezem, a to navzdory tomu, že autor tohoto designu se nachází kdesi za oponou anonymity. A pak samozřejmě také krev, jejíž výjimečný design a také ohromující specifická složitost se nedá srovnat ani s nejsložitějšími výtvory lidí. A to nepočítám nepředstavitelnou specifickou složitost samotného procesu menstruace. Ono totiž dílo „Její dny“ není až tak nezajímavým spojením dvou designů. Tedy spíše naopak. Ovšem s vědomím těchto souvislostí pan Krumphanzl své dílo pravděpodobně netvořil.
Zajímalo by mne, co bych měl tedy podle „sweet“ napsat, aby to nebyly kecy. Co je jednodušší: říci o názoru někoho druhého, že to jsou kecy, nebo mu věcně oponovat? Umělec je podle mne ten, kdo tvoří, ne ten, kdo své dílo „umí vystavit“. To je totiž velká „móda“ dneška: umění vytvořit je zaměňováno za umění vystavit. Já totiž nehodlám něco přijmout jen proto, že to pochází od někoho, kdo je známý, drzný, odvážný nebo originální. Muhammada také znají miliardy lidí jako vzor ctností, a to přesto, že nechal popravit stovky lidí a vzal si za ženu devítiletou holčičku. A Salvador Dalí skončil navzdory své slávě jako opuštěný bohatý bídák, o jehož dědictví se perou jeho příbuzní, kteří snad dokonce nechávají falšovat jeho díla. A ačkoli nelze pochybovat o genialitě a také o morální síle mnohých děl Picassa, nikoli bezdůvodně o něm vyšla kniha "Maloval krví jiných".
Už jsem se však na jiném blogu přesvědčil, že pan Krumphanzl dokáže nalézt vhodná slova, aby mne dokázal trefně a smysluplně poučit, takže i přes názorový nesoulad zachovávám úctu...
Myslím, že jsem se rozkecal dost, takže bych měl dodat ještě něco skutečně podstatného.
Přeji panu Krumphanzlovi a všem, kdo sledují Biogallery, krásné vánoční svátky, zdraví a štěstí do nového roku.
Zdraví
Jiří Svoboda
Jiri Svoboda •
19.12. 2007 - 20:22
<< RE
Reakce na Biogallery 28.03. 2007 - 22:18
ale no tak,respektovat sračky?to těžko.hezký den soudruju
radio •
20.01. 2008 - 15:54
<< RE
Author
cau lidi,ja moc dlouho schanim System of a down vsechny cd,ale mam jen mezmerize a proste chci vsici sem na KirtapPatrik@seznam.cz prosim moc je chcia potrebuju k zivotu
Arogance •
19.07. 2008 - 21:12
<< RE
Reakce na biogallery 05.04. 2007 - 13:14
uchyl...je to uchyl...ma nejake trauma z dětství tuším
nat •
11.08. 2008 - 00:09
<< RE
Reakce na nat 11.08. 2008 - 00:09
Něco na tom bude :) děkujeme za reakci :) a přejeme krásný den!
Biogallery •
12.08. 2008 - 07:36
<< RE
Příspěvek z podstránky Životopis:
Nemůžu si pomoct, ale fotky žen a dívek, které autora ovlivnily vypadají dost jednoduše...působěji dost sexysticky a myslim, ze prave v tom je zakopanej pes. Pan Krumphanzl jde na vsechno prostrednictvim jedny jediny veci a tou je SEX. Vzdyt je tolik různejch typů dívek a žen, a on tu má jen dlouhovlasý, vyzývavě se tvářící ikony, co působí lacině. Proč někdy neudělá změnu? Takhle to jeho "umění" působí dost jednotvárně a tím pádem může skončit i bez inspirace. Chtělo by to radikální změnu. Tak třeba Coco Chanel, Edith Piaf, Martu Vančurovou, Sharleen Spitery, Annie Lennox, Lenku Dusilovou, Lenku Filipovou, Suzanne Vega, P.J. Harvey a další.
I •
06.07. 2009 - 13:46
<< RE
|
