|
picture gallery |
Skafandr a motýlSkafandr a motýl
Režie: Julian Schnabel Musím se přiznat, že často vzpomínám a často se znovu a znovu vracím k filmu Basquiat od režiséra Juliana Schnabela a není to jen proto, že sám jsem stejně jako Basquiat výtvarník, ale filmy tohoto režiséra jsou zvláštní a přízračné jako šlehnutí větru o tvář…a není to šlehnutí nepříjemné ač vám občas nějaká ta slza z podrážděného oka ukápne. Schnabel sám říká o své filmové tvorbě, „Rád píšu a vyprávím příběhy. Filmování je způsob, jak použít tu část mozku, kterou nepoužívám, když maluju.“ Osobnost a filmy Juliana Schnabela jsou nepřehlédnutelné a zanechávají za sebou bezbolestně hluboké rány, které si často i já sám musím podrbat a vrátit se tak k prožitkům, které tam uvnitř mého Já vyvolávají.
Právě proto jsem se nemohl dočkat nového filmu tohoto umělce. A když jsem dostal do ruky materiály o filmu Skafandr a motýl, věděl jsem, že mě čeká další velký filmový zážitek. A dnes již mohu potvrdit, že film Skafandr a motýl je skutečně úžasný. Ale popsat co všechno jsem při jeho sledování prožil a objevil, a to nejen ve filmu ale také sám v sobě, by bylo nemožné. Přesto se zde pokusím tento dech beroucí film představit a podělit se o to, co ve mně vyvolal. A přátelé, ještě se přiznám, že když film zkončil, rozhodně jsem nezůstal nepoznamenán. Myslím, že film Skafandr a motýl je dílem, které má tu kouzelnou schopnost vám pošeptat, proč je život jedním velkým a vzácným zázrakem. A je jen na člověku, zda se s ním dokáže naučit žít a uvědomit si tu nekonečnou možnost seberealizace. SYNOPSE Když se Jean-Do probere po několika týdnech z komatu v pokoji 119 Námořní nemocnice v Berck-sur-Mer na pobřeží Normandie, chvíli mu trvá, než si uvědomí, že jeho slova nikdo neslyší a že jeho tělo se nehýbe. O mozkovém kmeni předtím nic nevěděl, náhlá cerebrovaskulární příhoda mu ale názorně ukázala, jak důležitou spojnicí mezi mozkem a míchou tato část lidské anatomie je. Dřív by zemřel. V prosinci roku 1995 jsou na to ale resuscitační techniky už příliš dokonalé.
Jean-Dominique Bauby, šéfeditor francouzské Elle, otec tří dětí, milenec krásné modelky, žije. Taky myslí, pamatuje si, má smysl pro humor. Ale je uvězněný v těle paralyzovaném od hlavy až k patě s výjimkou levého oka. Schopnost mrkat znamená v případě Jeana-Do možnost komunikovat. A Jean-Do po počátečním stádiu sebelitování chce komunikovat. Ponoří se do nekonečna svých vzpomínek, fantazií, přání a zkušeností o lásce, sexu, otcovství, dětství, víře a pochybování, vzrušení, smutku a zázracích života a začne psát o tom všem knihu. Podporován a obklopen pěti ženami – Céline, matkou jeho dětí, kterou opustil a která je mu přesto věrná, Inés, milenkou, která mohla být láskou jeho života, ale která ho nechce v takovém stavu vidět, Henriette, jeho řečovou terapeutkou, která ho naučila komunikovat pomocí mrkání, Marií, jeho fyzioterapeutkou, jež ho učí polykat i věřit v boha, a Claude, jeho asistentkou, která mu hláskuje písmenka, aby z nich mrkáním sestavil slova, věty, knihu. O FILMU Ano, Julian Schnabel se rozhodl natočit film o člověku, který skutečně byl úspěšný, který měl co chtěl a užíval si svého života jak jen to šlo. Ovšem film Skafandr a motýl začíná právě v okamžiku, kdy se tento úspěšný muž plný života probouzí z komatu ve svém náhle tak cizím těle. V těle, které není schopen ovládat. Cerebrovaskulární příhoda ho uzavřela v jeho skafandru a uvrhla ho do oceánu nehybnosti. Jean-Do se však nezměnil vůbec, stále má plnou hlavu všeho co pro něho bylo dříve normální a náhle jsou z toho jen vzdálené vzpomínky a sny. Vše co se zdálo tak běžné je náhle nedosažitelné a on procitá do nového světa. Do světa ve kterém může využívat ze svého těla pouze levé oko, ale ponechává si v sobě vše ze světa, ve kterém byl tím velkým mužem. Nic tam uvnitř jeho osobnosti se neztrácí. A on nachází svět nový. Mohl by se vzdát a upadnout do tmy sebelítosti a zatracení, ale on se rozhodne bojovat, rozhodne se najít i zde maximum a zůstat především sám sebou.
Julian Schnabel se nesnaží nikoho svým filmem rozplakat a převyprávět smutný příběh jednoho muže na vozíčku. Ale Schnabel se nás snaží probudit. Popostrčit vpřed v uvědomování si života a jeho jedinečnosti. Pohledem Jeana-Do objevujeme jako diváci nový a neznámý svět. Podobně jako ho poznával Jean-Do samotný. A to vše posiluje i způsob natočení filmu, kdy kamera doslova zastupuje Baubyho fungující oko. Na začátku je obraz někdy rozmazaný, nehybný a neúplný, stejně jako ho viděl pacient, který se probudí z kómatu. Když Jean-Do přijme svou novou existenci a uvědomí si, že kromě oka nemá paralyzovanou taky představivost a pamět, Schnabel rozzařuje plátno obrazy horských krajin, dívčích vlasů vlajících ve větru nebo divokých vln oceánu. Avšak rád bych znovu všechny ujistil, že ač na první dojem nutně smutný film, je neskutečně silný ve svém zvláštním kouzlu, o které podle mého Schnabelovi šlo. Vnímáte totiž příběh Jeana-Do z jeho nitra. Nesledujete muže na vozíku ale svět, ve kterém žije on, svět tam pod povrchem jeho nehybného těla. Jean-Do je to všechno co vnímáte a jeho tělo cítíte asi stejně jako on sám, jen pramálo. Film je plný vzpomínek, uvědomování si života jako něčeho nezkrotného a toužícího se rozpínat, představ, prožitků a také vtipu. Především vnitřní hlas a smích Jeana-Do je neuvěřitelně fungující součástkou celého příběhu. Je to jako by vám našeptával co cítí, je to vlastně ještě něco víc, je to jako být v tom skafandru s ním, nebo snad bez něho…..je to jako by ten příběh….jako by ten skafandr…..patřil vám.
Julian Schnabel v tomhle filmu zavře každého diváka do jeho vlastního skafandru a provede ho příběhem o tom, jaké by to mohlo být a jaké to v případě Jeana-Do skutečně bylo. A naučí vás vážit si mnoha věcí, o kterých jste neměli potřebu přemýšlet, dokud vám nepůjčil tenhle skafandr, tuhle zkušenost, tenhle příběh. Nezapomenu na vtipné hlášky Jeana-Do které mě pobavili, nezapomenu na jeho zážitky z dob, když byl malý, když byl zdravý, když miloval, když opuštěl, nezapomenu na to….ale nezapomenu taky na to, že bych měl žít. Že bych se měl radovat, že bych měl být motýl, protože já nejsem ve skafandru ač mi to tak často připadalo, ale teď už vím, že nejsem. Film Skafandr a motýl je víc než film. Možná přeháním, možná ne. Možná jsem jen strašně rád, že jsem poznal Jeana-Do a že jsem zjistil něco nového, že jsem něco prožil skrze film, který když člověk jednou uvidí, rozhodně to v něm hodně změní a já jsem za tu změnu rád.
Mohl bych a chtěl bych o filmu psát dál a dál ale musím se krotit, nerad bych zde prozrazoval cokoliv co si musíte prožít až v kině. Film je plný úžasných okamžiků a hereckých výkonů. Možná mě někdo bude proklínat, ale jsem rád, že do hlavní role Schnabel obsadil držitele dvou Césarů Mathieu Amalrica a ne původně Johnnyho Deppa. Ale to už je asi věc osobního vkusu ač jsem velkým příznivcem Johnnyho, zde bych ho asi nepřijal s otevřenou náručí. Velkým plusem je také fakt, že se Schnabel rozhodl natočit film Francouzsky. Francouzština je důležitá podle Schnabela stejně jako obsazení Amalrica z důvodu integrity. Stejně tak jako rozhodnutí točit v Berck.
A na závěr jen pár slov přímo od Jeana-Dominique Baubyho: Můj skafandr se stává méně tísnivý a má mysl odlétá jako motýl. Je toho tolik, co můžete dělat. Můžete se toulat v prostoru i v čase, vydat se do Tierra del Fuego nebo na dvůr krále Midase. Můžete navštívit ženu, kterou milujete, vklouznout vedle ní a pohladit její spící tvář. Můžete stavět hrady ve Španělsku, ukrást Zlaté rouno, objevit Atlantidu, uskutečnit své dětské sny a dospělé ambice. (Jean-Dominique Bauby: Skafandr a motýl, edice Robert Laffont 1997) SLOVO ZÁVĚREM Film Skafandr a motýl je podle mě jedním z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl a musím ho doporučit každému, kdo má vztah ke svému životu. A najde se snad někdo, kdo vztah ke svému životu nemá? Děkujeme za spolupráci distribuční společnosti Artcam.
Autor nebo zdroj obsahu této stránky: Jan Krumphanzl
Tuto stránku vytváří a aktualizuje: Jan Krumphanzl Poslední aktualizace: 25.01. 2008
[ filmové recenze ]
|
