BIOGALLERY - Books /

Books
Eno, matka až v létech,
která vůz Leuthy řídí
ode dne hromů ze starých dob,

seděla pod věčným dubem,
chvěla se a třásla pevnou Zemí
a takto počala svou řeč:

"Ó časy vzdálené,
kdy láska s radostí byly zbožňováním
a nebyly nazývány věci nečistou!
Nebyla slepá žádostivost,
se zkřivenými rty závist,
štětinatá zuřivost
ani nakadeřená rozmařilost;

žádosti nalili po okraj,
závist krmili tukem beránků,
zuřivost zaschlou krví lvů,
rozmařilost buď uspali
loutnou panny,
anebo ukojili její láskou,

až žádost rozbila závory i zámky
a spala s dveřmi dokořán,
závist boháčům při hostinách zpívala,
za zuřivostí přes hory i doly
capala ovečka
a marnivost z upřímné lásky
zplodila pokolení obrů."

V zuřivém vzteku plameny touhy
olizovaly nebe i zemi, živé plameny,
inteligentní, uspořádané, ozbrojené
zkázou i nákazou. Uprostřed
Věčný prorok, spoutaný v řetězech,
donucen sledovat Urizenův stín,

chrlil kletby i jiskry zuřivosti:
Kolem se zmítají plameny, jak Los řetězy chřestí,
šlehají do výšky jeho vztekem, klesají,
zmítají sebou sem a tam, stoupají
do prázdna, do nejsoucna,
kde není nic; široce rozkročen
dupe po věčně rozbouřených
řekách plamene, zmítajících sebou
sem a tam na všech stranách, jak razí si cestu
do tmy a příšeří plného stínů.

Široce rozkročily se plameny: Los zůstal
v zemi nikoho mezi dvěma ohni.
S chvěním a hrůzou na něj hleděly;
stály široce rozkročeny, hnány jeho rukama
i nohama, které dno propasti
prošláply ve vzteku a znechucení.
Z těch ohňů nezářilo světlo! Všude kolem
Losa byla jen a jen tma: žádné teplo, neboť, zahnány
jeho vztekem do ohňových sfér,
obrovské plameny se roztřásly a ukryly.

Chlad, tma, překážky, pevné skupenství
bez proměny, tvrdé jak diamant,
černé jak mramor Egypta, neproniknutelné,
spoutané do vzteklé nesmrtelné bytosti;
a osamělé plameny zamrzly:
obrovské skupenství, kámen bez proměny,
spoutaný vlastními rozpínajícími se smysly.

II

Nesmrtelný stál, zmrzlý uprostřed
obrovské skály nesmrtelnosti, věk
po věku, noc nesmírného trvání,
netrpělivý, ztuhlý, zkostnatělý, ztvrdlý,
až netrpělivost nemohla už snést
zlé otroctví: Pukni, pukni, obrovský balvane,
s rachotem od nekonečna po nekonečno

rozpadni se v bezpočet úlomků!
Věštecký hněv hledající průchod ven
rve na kusy, v zuřivosti na prach rozdupává
a nezadržitelnými vzlyky rozdrolí, roztříští
ve vzduchu černý mramor na tisíc kousků.

Ze všech stran rván na kusy jak řítící
se skála, bezpočet úlomků kolem
se rozlétlo a hrozné vakuum
pod ním i dokola
padalo, padalo a Los padal a padal,
řítil se střemhlav, dolů a dolů,
rok za rokem, noc co noc, den po dni -
pravda má meze, omyl ne - padal a padal
rok od roku, století za stoletím,
padal prázdnotou, prázdnotou pro pád
stále prázdnou, dnem i nocí bez konce.
Neboť přestože nebylo noci ani dne, jejich trvání
měřilo jeho nekonečné víření
v hrozném a prázdném bezednu.

Nesmrtelný se znechucen točil dokolečka.
Nejdřív vzteky mrštil údy jako dítětem
vrženým do tohoto světa: vztek se utišil
a poprvé se vyrojily kontemplativní myšlenky;
pak zdvihl hlavu vzhůru v propasti
a jeho kolmý pád se zešikmil

na mnoho věků sténání, až vyrostly tam
větevnaté útvary, ztvárňující vše lidské
do neproměnných neohebných orgánů,

až nakonec z pádu vykročil
stranou do rudého vzduchu a plavně
se vznášel ve vánku, jenž se unavil.
Bez ustání padající rozum pracoval
na svém uspořádání, až z prázdnoty
stal se živel, schopný stoupat
i klesat, plout i létat
a bez překážek zkoumat čiré prázdno.

III

Plíce dmýchají bez ustání, tupě a těžce,
neboť až dosud vše ostatní bylo beztvaré,
třaslavé, proměnlivé jak mrak,
tupé a žravé jako bílý polyp,
jímž vlny i příliv zmítají.

Beztvaré údy prosily o odpočinek -
tak přišel spánek. Plíce se zmítají na vlnách:
unavený, přetížený, tonoucí
ve vazké černé kapalině, Los se probudil.

Postavil se na hladinu, ale hned
mu orgány padaly k zemi jako kořeny
klíčící ze semena, klesly pod hladinu
a obrovský svět vod kolem něho
spustil se v dravých přívalech.

Pak se potopil a vyčerpané plíce
obrostly složitými trubičkami, které nasávaly
potěr z vod, větvily se v obrovský
vláknitý útvar, rozpřahovaly se
po dnech běsnící nekonečnosti.

Postavil se na hladinu potopy; pak udeřil
v strašlivém hněvu do divoké hlubiny
a oddělil těžké od řídkého.

Těžké klesalo ke dnu, narážejíc
na úlomky pevného; vzneslo se
řídké, obeplouvajíc prudké plameny,
zuřivě šlehající široko daleko.

IV

To byl počátek světa: z ohňů
paprsky, nesené čirým fluidem,
proudily nesmírnými prostory. Los spatřil
před sebou, jak z temného prázdna
vystupuje Urizenova páteř,
chřestící ve větru
jako had, jak řetěz
vířící v hlubinách.

Los smotal svá vlákna
do neprostupného tvaru
a v úžasu i hrůze začal stavět
ohnivé výhně; vymyslel kovadlinu,
kladivo z diamantu. Pak dnem i nocí
začal postupně spoutávat Urizena.

Prorok věčnosti kroužil kolem
temného Démona, s vytím a hrůzou
bil do svých železných řetězů.

Nejdřív z těch nekonečných ohňů
uchopil světlo, proudící dolů ve větrech,
jež uvěznil, když bez přestání bušil a kondenzoval
subtilní částečky do koule.

Prskajíce vzteky, žhavé jiskry
snášely obrovské kladivo, avšak neúnavný
Los bušil do kovadliny, až z ohně
vykoval slavnou a obrovskou kouli.

Často ji ponořil do hlubin,
prohlíd si veškerou čirou hmotu, znovu
uchopil plameny ze strašlivých koulí,
rozžhavil kulaté těleso a bušil,
zatímco řvoucí výhně snášely
řetězy spoutanou kouli ve vlastních lůnech.

Devět věků uzavřelo svůj kruh,
než Los rozžhavil sálající hmotu a svrhl
ji do hlubin: slunce,
jež má střed v sobě. A Los se usmál radostí.
Uchopil obrovskou Urizenovu páteř
a připoutal ji k žhavé iluzi.

Světlo však nebylo, neboť hloubka prchala
na všechny strany a zanechala po sobě
beztvarou temnou prázdnotu: v ní ležel Urizen
na žhavém loži strašných muk,
dokud jeho mozek ve skále a srdce
v bažině svalů nedaly vytrysknout čtyřem řekám
zatemňujícím obrovskou ohnivou kouli
stékající do noci: než dokončil
ten výtvor, lidská iluze
se zahalila do hustých mraků a tmy.