|
picture gallery |
BRATŘI KARAMAZOVIBRATŘI KARAMAZOVI
Recenze divadelní hry divadla DISK Režie: Daniel Špinar Psát recenze na divadelní hry v divadle DISK je na jednu stranu příjemná věc, protože jde o úžasně zpracované hry a na druhou stranu se vždy člověk sám sebe ptá, jak tohle popíšu abych zachytil alespoň malou částečku toho úžasného divadla. Přiznám se, že ač jsem velkým příznivcem divadla a literatury, doposud jsem román ani žádnou adaptaci románu Bratři Karamazovi nečetl ani neviděl. Takže jsem se těšil na originální premiéru v divadle DISK. A rozhodně se bylo na co těšit. Příběh je to opravdu temný a démonický. Atmosféra, kterou divadlo DISK dokáže navodit však překonala veškerá má očekávání a do hry jsem se doslova propadl. A to prohnilou podlahou přímo do sklepa. A ona sklepní zatuchlost je jaksi patrná i z celého příběhu, kde láska a touha přináší zhoubu, šílenství, zoufalost a smrt. Je to lidské, snad příliš lidské, milovat, toužit a vraždit. Plakat a objímat. Hltat a topit se. Křičet a vřískat, škrábat a kousat.
A kde je bůh? Ptají se lidé. Stvořil bůh člověka, či člověk boha? A ďábel, ďábel sedí opodál a drkotá zuby a může se zbláznit z té lidské komdie, která páchne chlastem, chtíčem a mrtvolou. Bratři Karamazovi je skutečně hra plná vražedné touhy a odporu. Sedíte v divadle a cítíte se nepříjemně…cítíte se totiž jako někdo, kdo sleduje příběh lidí, kteří trpí, vidíte kam příběh směřuje, cítíte ten tanec na okraji propasti a bojíte se, že s tím nic nenaděláte. A nebo snad občas také zatoužíte políbit prstík její nožky a vyhrabat z kapsy pár tisíc a užít si s Grušenkou ať to stojí co to stojí? A cítíte to neustálé cosi, někde v rohu temné místnosti, někde ve vzpomínce kdosi otevírá vrátka a vyplazuje svůj dlouhý jazyk a směje se…..a kde je bůh? Hra Bratři Karamazovi ve vás zanechá hluboké dojmy. A po celou dobu hry vás bude cosi škrábat prstem tam uvnitř. Tam kde střežíte svoje vlastní touhy a bojíte se je pustit ven. Vždyť kdo v životě nezažil pobláznění a někdy nepomyslel na vraždu svého soka. Jak říká Ivan Karamazov, „každý na to jednou pomyslí!“ A čert nám našeptává svoje…….
Nerad bych se opakoval a psal zde nekonečné ódy na divadlo DISK, ale pokud jsem tak činil u her předcházejích, zde mohu klidně napsat, že jde o jednu z nejlepších a především nejpůsobivějších her, které jsem měl možnost vidět. A může za to nejen úžasné a provokativní zpracování, herecké výkony všech herců a zajímavá zvuková a vizuální stránka, ale může za to tenhle geniální celek, který vás chytne za vlasy a ukáže vám hodně tvrdou podlahu pěkně z blízka. A až budete ležet a prosit dost, nečekejte nic menšího než kopanec do obličeje. Až na vás bude Karamazov křičet „vypadněte!“ Asi vám nebude nejlépe. No a co? Záleží snad někomu na vás? Musím se přiznat, že divadlo DISK se opět předvedlo v nejlepším ač mírném světle. Protože síla je mnohdy v temnotě a ďábel to ví stejně dobře jako divák v divadle DISK. Takže se ponořte do toho lidského bahna a dokud ho nebudete mít plná ústa, domů se nepůjde a proto, hra je rozdělena na dvě půlky. Protože bahna je někdy více než by se dalo na jeden zátah zvládnout.
Plánoval jsem dlouhý odstavec věnující se neskutečně kvalitnímu hereckému výkonu všech herců. Ale ač se snažím přijít na ta správná slova, rozhodl jsem se nakonec napsat jen tolik…cítil jsem s Aljošou, když byl vyděšený realitou, když se ho dotkla temnota, která ho obklopovala. Zatoužil jsem si sáhnout na tělo Grušenky a stát se tak dalším zoufalcem v příběhu beznaděje. Vnímal jsem bolest Lízy a bezmocnost a snad i zlost a zoufalství všech ostatních. A cítil jsem toho ďábla, který snad ani není zlý………protože někdy se zdá, že trpí také. Vždyť na světě přeplněném bolestí není místa pro lásku a úsměv. Snadno se tak dostaneme na pokraj zdravého rozumu a po krátkém váhání skočíme střemhlav do víru sebedestrukce. A smrt je nám vysvobozením z vlastního vězení, kde trpíme a střežíme sami sebe abychom neunikli. Bratři Karamazovi v divadle DISK je temná poezie. Hnus! Hnus! Možná bylo dnes moc vodky. Jenom popadnout železné těžítko, co má na stole, a udeřit. A pak už jen milovat. Když milovat, tak milovat! Ale svatý páchne! Víc než všechny mrtvoly dohromady! Je těžké potom věřit…….
Napsal jsem toho moc a nebo málo. Snažím se vždy napsat jen málo z toho co ve skutečnosti uvidíte, raději se podělím o vnitřní pocity, kterých jsem po tomto prožitku plný až po okraj své zatracené duše. A možná zavolám do divadla, „prosím, nenašel se tam kousek mé duše? Jen maličkaté nic na podlaze….ano našel? Ach a uklízečka ho zametla a vyhodila….tak nic…..příjdu zase, ještě mám pár kousků!“ Touto recenzí bych rád doporučil skutečně silnou hru Bratři Karamazovi všem čtenářům a příznivcům Biogallery a divadla DISK a pokud máte rádi procházku odvrácenou stranou lidské duše, právě tato hra je pro vás jako stvořená. Touto recenzí také smekám před výkonem herců a režiséra Daniela Špinara.
A nenapsal jsem toho přeci jen málo? Mohl bych psát celý den, protože jsem samá díra, puklina a jizva a to všechno po jedné divadelní hře, která mě zasáhla tam, kde to bolí a bolí to příjemně, protože jsem to nečekal a potěšilo mě to…….moc. A kde je vlastně bůh?
Autor nebo zdroj obsahu této stránky: Jan Krumphanzl
Tuto stránku vytváří a aktualizuje: Jan Krumphanzl Poslední aktualizace: 15.10. 2007
|
