|
picture gallery |
ČEKÁNÍČEKÁNÍ
Režie: Ondřej Pavelka Divadelní hra Čekání je novým zpracováním nejproslulejší divadelní hry Čekání na Godota od Becketta. Tato existenciálně nihilistická hra o marnosti života a očekávání čehosi neurčitého…spasení, smrti, vysvobození z bezmocnosti a bezvýznamnosti, čekání na cokoliv co něco změní je jednou z nejabsurdnějších kritik společnosti, člověka i samotné existence. V podání divadla Disk se musím přiznat, že hra maximálně funguje a člověka spláchne do hajzlu společně s šesti zoufalci, kteří netrpělivě čekají. Čekají a snaží se zabít čas. Jakkoliv dokopat to nekonečné čekání, vzájemně se utěšují, propadají panice, naříkají a křičí, snaží se usnout, snaží se vytratit a uvažují o sebevraždě. Rodíme obkročmo nad hrobem, hnijeme, setrváváme v nicotě a jediné co můžeme činit je čekat. Šest mladých lidí, více mrtvých nech živých, více v nicotě než kdekoliv, plní zoufalství a zatracení, ztrácející se v beznaději se pokoušejí den co den překonat a dočkat se toho…ale čeho? Kdo vlastně jsou, kde jsou, proč jsou, na co čekají a má význam čekat a nebo je snadnější zemřít. A je život skutečný a nebo jde o nějakou legrácku, která si z nás dělá neskutečnou a zničující legraci? Je nějaká naděje, přijde něco, cokoliv a prozradí nám smysl toho proč tu vlastně jsme?
Existenciální úzkost v podání divadla DISK je maximálně skličující. Nejzábavnější v tom nejhorším slova smyslu byl fakt, že jsem neměl osobně ani minimální zkušenost s dílem Becketta a po celou dobu divadelní hry Čekání jsem netušil a nechápal o co jde. Cítil jsem marnost nad marnost a nevěděl jsem kde jsem, proč jsem a na co v divadle a ve hře mám čekat, stejně jako těch šest chudáků na scéně. Byl jsem tím sedmým zmateným jedincem v divadle nicoty a bezmocnosti. Za to jsem rád, protože tím více na mě celé představení zapůsobilo tou strašně ničivou silou a já seděl nehnutě ještě dlouho po skončení. Měl jsem chuť zatřást s tím člověkem vedle mě a zeptat se ho, „o čem to prosím bylo?“
Už jsem si však dohledal materiály a za podpory kamarádky Pavly, jsem zjistil, že jsem hru v podstatě pochopil. Ta marnost, kterou jsem si ze hry odnášel bylo to, co tato hra rozsévá všude kolem sebe. Ve hře je ponecháno tolik prostoru k vlastní interpretaci, že záleží především na vás co si odnesete a jak hluboko klesnete v pocitu vlastní bezvýznamnosti. Divadlo Disk tímto představením opět tvrdě zasáhlo moji maličkost a Čekání bylo skutečně utrpení, které si mile rád zopakuji. Už to nebude nikdy takové, protože poprvé to pro mě byl skutečně silný zmatek a strach z toho, že nedokážu recenzi absolutně napsat. Obával jsem se stejně jako nejeden člověk v životě přiznat, že vůbec ničemu nerozumím, ale když už tady jsem, tak to prostě musím přijmout. Nebo čekat….čekat až mi někdo řekne o čem to celé je. Čekat na toho kdo mi to vysvětlí. A to je naprosto úžasné, že Čekání vás skutečně hodí do naprosté beznaděje ve které se nacházejí samotní „hrdinové“ divadelní hry.
Všechno je neurčité, nic nemá smysl, nic se neděje, nic se nemění, co tedy můžeme dělat, když už tu jsme ani nevíme proč? Čekat nebo snad zemřít? Je to absurdní…..ach je to tak absurdní jako život sám. Chcete čekat? Doporučuji čekat v divadle DISK, alespoň vám to rychleji uteče. Chcete mrkev? Nic jinýho kurva není! Ondřej Pavelka nám prozrazuje, že v tomhle obrovském, nesmírném zmatku je jedna věc jistá. Čekáme… Hra Čekání ve svém minimalismu funguje naprosto neuvěřitelně a kontrast Radky Fidlerové a studentů 4.ročníku KALD je znamenitý. „Neproklínejme naši dobu, není o nic horší než doby předchozí!“. Musím napsat, že hra Čekání mě opravdu dostala na dno a nechala mě topit se v tom nezkrotném a divokém zmatku jak to jen šlo. Odcházel jsem mlčky ze sálu a rozhlížel se kolik nás vlastně čeká……všichni! Děkujeme za spolupráci divadlu DISK.
Autor nebo zdroj obsahu této stránky: Jan Krumphanzl
Tuto stránku vytváří a aktualizuje: Jan Krumphanzl Poslední aktualizace: 23.10. 2008
|
